Francie, Provence -> Saint Cezaire, Buoux, St. Leger du Ventoux


Ahoj rozmilá čtenářko, rozmilý čtenáři !!

Dovol, abych Tě pozval na lezecké putování po jihách Francie, po krajích Provence, po brzy zapadajících podzimních sluncích, po studených večerech a jinovatkových ránech. Vše začalo jednoho klidného oběda v Praze, kde tři chytří kluci zjistili, že potřebujou ještě čtvrtého, aby jejich plánovaný výlet nabyl patřičných rozměrů, patřičných počtů. Jelikož blízcí kamarádi byli vyčerpáni, uchýlili jsme se k riskantní disciplíně sehnání čtvrtého kusu na netu. Vše se ovšem zadařilo v míře víc než dobré. Výsledná čtveřice byla nakonec zastoupena výhradně mužským pohlavím, vyjádřím-li se (bio)logicky. Grupa se sestávala z Hájbóla, Drakubáče, Pepína a mé maličkosti.

V plánu bylo navštívit několik oblastí. Přesný počet jsme vypočítali až během cesty a nakonec jsme se ustálili na třech oblastech. Jednalo se o pořadí oblastí -> St. Cezaire (aka Cézar), Buoux [Bjů] a St. Leger du Ventoux (aka Ležér, či snad Venťák).

Než na to zapomenu, tak praktické info (hlavně průvodci) k St. Cezaire je tady:
http://www.plezanje.net/climbing/db/showCrag.asp?crag=1514
https://www.8a.nu/crags/Crag.aspx?CragId=28265
http://www.ukclimbing.com/logbook/crag.php?id=15892
http://www.jegrimpe.com/topos/St-Cezaire.pdf
http://gma500.fr/blog/sites/default/files/migrated_files/u1/Topos/Topo-Malines.pdf
http://www.jegrimpe.com/topos/le-discret.pdf
http://novebi.ning.com/group/saintcezairesportclimbing/forum/topics/saint-cezaire-sport-climbing



Až budeš tady, tak zahni doprava.

Po cestě přes noc přes Německo, Švajc a Itálii jsme dojeli kol 7 hodiny ranní do St. Cezaire, kde jsme po ranním pivu-limu na 4h zalehli, abychom se zbavili jetlagu. To se nám podařilo a my mohli vyrazit do prvího cézarského sektoru Bruno (v některých zdrojích také zvaného "Roi du 7"). Stěna Bruna se tyčí přímo nad cestou a přístup trvá cca 5-10 minut. Je zde zhruba 20 cest v téměř výhradně 7. stupni franc. klasy. Leze se v oranžovém mírném převise po krápnících a chytech i nechytech. Orientace je více méně jižní, zůstanou tedy zahřátí všichni tví bližní. Spaní volíme nedaleko a chováme se slušně. Dle informací na netu je Cézar oblast relativně nově vytvořená a během našeho dvoudenního pobytu potkáváme pouze jednu dvojku zmateně pobíhajících lezců (nedivím se jim, ale o tom až dále).


Sektor Bruno (ta prostřední část napravo od jeskyně).


Pavel v jedné z cest v sektoru. A slunko péééére a péééére až expozici rozpaluje do běla.

Oblast St. Cezaire, sektor Bruno, los krapnikos.

Ranní káva, ovesná vločka, čaj, a zahřívací nápoje.


Křeček čekající na dobré počasí.

Druhy cézarský den chceme navštívit asi nejhezčí sektor "Face Sud", aneb prozaicky řečeno "Jižní Stěna". V průvodci (z netu) do něj existují dva přístupy, jež oba dva neúspěšně použijeme, ale počkej ještě nepředbíhej. Lezení ve "Face Sud" je parádní -> jsou to hlavně oranžovošedivé hadice, které nás hravě zabaví na celý den a my musíme hodně přemýšlet a odtrhávat myšlénku, jestli zůstat, či odjet. Skála má cca 30 i více metrů, takže tvé lano má dvojnásobek i více metrů. Přístup je trochu "na hovno". Buď jdeš po opačné straně říčky než je sektor a úplně na konci (kde dál už cesta nevede) říčku přebrodíš a dosápeš se ke skalám. My se sápali celkem drsně, ale jsem přesvědčen, že bychom se sápali méně, kdybychom došli až na ÚPLNÝ konec cesty, kdežto my jsme řeku přebrodili o něco dříve. Zkus to a uvidíš:) No a nebo říčku vůbec nepřekračuješ a menší feratou a dále pěšinou pak prý taky dojdeš k sektoru. Cestička k feratě však vypadala velmi nepoužívaně, skoro až by se dalo říct, že to cestička nebyla, tak jsem se na to vybodli a zvolili možnost první.

"Brod" při přístupu do St. Cezaire. Zde to bylo v pohodě, nic nebylo ve vodě.

Tyto krápníky tě udeřily do očí hned po příchodu do Sektoru Face Sud. Cesta k nim však nebyla nic moc a samotné krapasy byly bohužel potaženy bordelem a jak jistě chápeš, tak uklízet jsme sem opravdu nepřijeli. Zde se ještě marně snažím, ale pak v cestě zanechávam presku a nechávám se srabácky spustit dolů.
Sektor Jižní facka.
7a plusko a v ní Pepíno. Bohužel v našem průvodci z netu nebyly názvy cest.
Pepíno stále v téže cestě.
Odchod z oblasti byl však ještě fenomelnálnější. To jsme zvolili druhou možnou cestu, jak se do/z sektoru dostat. Tentokrát jsme ale už odcházeli po jasně vyšlapané cestě, takže se vše zdálo vskutku prvotřídní. A to až do té doby, kdy se cestička zmenšila, rozdvojila, pak začla úplně ztrácet, přišla tma a bez mačety se další postup zdál býti až zbytečně pomalým, protože jsme více méně stáli. Řešení bylo nasnadě, neb stačilo zpátky přebrodit tu říčku, kterou jsme brodili už ráno. Ráno suchou nohou, tento večer však ani jeden pupík nezůstal suchý a traduje se, že byli i tací, kteří i bradavku smočili. Brod jako první překonal Hájból, jehož výška však pro nás ostatní byla pouze špatným vodítkem, jak vysoko bude voda sahat nám, kteří neměříme 250cm. Lehce nervózní situaci (čelovky neměli všichni a tmou se neslo pokřikování "sviť mi kurva sviť mi") umocnila scénka, kdy Hájból již na druhém břehu ve snaze pomoci kamarádovi (konkrétně mně) na mě neustále cosi pokřikoval s jakousi "květinou", jíž jsem měl dle mé domněnky použít k navigaci při brození. Nevnímal jsem ho a jsa pohroužen do svých myšlenek snažil se najít co nejlepší postup řečištěm, neb voda začínala nepříjemně zábnout. V momentě, kdy už jsem měl tzv. "gule vo vodě" a vedro mi tedy skutečně nebylo už mě jeho "květinová rada" fakt srala, protože jsem nikde žádnou zasranou květinu neviděl, tak jsem na něj musel zařvat "Kde je do p********* ta tvoje květina ????!!!!" To hovado se však začlo pouze hurónsky smát, neb celou dobu nemluvilo o žádné květině, nýbrž o mikině, kterou si mám vyhrnout, jinak si ji prý namočím. To už bylo ale "tak trochu" jedno, protože spodní třetina batohu i mikiny byly pod hladinou vodní. Celou komédii pak doplnili ještě Drakubáč s Pepínem, kdy prvně jmenovaný postával na nejvyšším šutru uprostřed brodu a pochtíval pomoc s přenosem foťáku a posléze i batohu. Z nejvyššího šutru (rozuměj "voda po kolena") totiž vedla cesta rovnou pouze do nejvyšší hloubky (rozuměj "voda po kozy"). Naši povedenou čtveřici uzavřel nahý Pepíno kráčející zkušeně s batohem nad hlavou, nicméně přes svou brodící profesionalitu také sklízející dosti povyku, zejména z důvodu obnaženého nádobíčka (jsme již sice dospělí, nicméně pubertální nálady nás občas zachvátí). Zbývá snad jen dodat, že druhý den jsme zjistili, že pár metrů vedle bylo na brození mnohem příhodnější místo, ale to je snad jasné žeano !!! Jóóó život je boj.

Akce brod...co dodat...
Další den byl odpočinkový a my se šli podívat na několik dalších sektorů v Cézaru. Konkretně na "Face Nord" a na sektor "Kalymnos". Oba dva sektory nás příliš nenadchly. Dle netu se na Face Nord docela leze a sektor nevypadal špatně, ale ve srovnání s jižním sektorem to bylo slabé, řekl bych. Kalymnos sice dostál svému jménu a cesty zde lezení na skutečném Kalymnosu svou převislostí a svými krápníky připomínají, nicméně šutr je dosti špinavý a pěkných cest alespoň od pohledu je pomálu.

Sektor Kalymnos, kde jsme byli pouze na čumendu.
Podzimních výhledů a pohledů bylo dost...pro radost.
Lupa...
...a v ní naša grupa.
Restday a nic jiného,
my sílu naberem a...
...obujem se do teho.
Odpoledne jsme dolili chuťové pohárky v jednom z místních supermarketů a trochu si navoněli auto místníma sýrama. A hlavně, a to především, jsme se přesunuli do ... tramtadadaááá .... Buoux, aneb do oblasti všech sportovních oblastí. Samozřejmě zejména v dřívějších časech, kdy se tady utvářely nejtěžší cesty a přelezy tehdejší doby. Lezení zde nemá cenu představovat, snad zmíním pouze to, že se leze hlavně po dírkách a že je to tady prostě krásné !!
Tipni si, kam valíme. Paříž vole neasi...
 My s Kubajsem jsme zvolili taktiku, kdy jsme se snažili přelézat nějakě klasické/kultovní cesty a přestože jsme se pokusili urvat i něco pro nás těžšího (Pacemaker), tak v zájmu zachování poutek a neshoření vlastního ega jsme radší zůstali u těch klasik a říkali si, že to je to, kvůli čemu jsme sem přijeli. Nutno ale říci, že to bylo parádní a lezení jsme si tady fakt užili. Hájból s Pepínem šetřili poutka v převislejších sektorech (Fakir, Excalibur), kde jsou chyty větší a dírky zde nejsou tak časté.
Humoru bylo dosti i ve skalách.
Ach ta rána.
Měsíční stan.
Květinová zmrzlina.
Kokokokokokoko  .... n.
Levandulový záhonek.
Jedna z nejakčnějších fotek jedoucího autobomilu a dvou stopek. V pozadí se navíc povaluje karavan.
Pohled z náhorní plošiny nad Buoux na Mont Ventoux, který za pár dní obkroužíme a v údolí pod ním další útočiště naleznem.
Jiný úhel pohledu,
po najetí myší předvedu.
Buoux a jedna z místních klasik v podobě Rose des Sables.

Na závěr druhého dne tady nás ještě zastihlo příjemné překvapení, kdy při spouštění z cesty Rose Des Sables nás oslovilo neznámé individuum, které se dožadovalo (slušně), jestli bychom jej odjistili v této cestě na našem laně a ke všemu toprope. Neslýchané. Asi nějaký začátečnický nýýýmand, říkame si kamarádsky. Ještě jsme se zeptali, jestli mu to nebude moc dlouho trvat, protože den se krátil a naše lezecké chtíče byly stále ještě v erekci. Individuum nás ujistilo, že bude rychlé a tak se také stalo. Cestou prostě vytančilo nahoru. Při pokecu jsme zjistili, že nýmand byl autorem této cesty a také spousty cest dalších. Konkrétně se jednalo o Antoine de Menestrela, který ve své době jel kudlu a byla to prostě špička. V průvodci jsme pak našli několik jeho fotek. Pro zajímavost nám ještě stačil říct, že momentálně se živí jakousi show spojující tanec a lezení a že v Buoux leze už 38 let. Poděkovali jsme za cesty, které udělal a Tonda pak odešel o dvojku dál poprosit o další toprope. Touto poetickou pointou bych se s Buoux rozloučil a naburácel do dalších dnů.
Zde Antoine de Menestrel ve své cestě. Nešlo vůbec poznat, kde je to těžší, či lehčí, neb tento borec se linií provlnil bez zaváhání.
Kubajs v další klasice No Man's Land.
...a nechce se pustit a nechce...
Prozatimní sumarizace tedy asi takto: 2 dny v Cézaru, den rest a přejezd, 2 dny v Buoux, takže logicky teď přichází...ano, den rest. Skoro... Odpočinek jsme potřebovali a taky jsme si jej dopřáli, kdy jsme se ležérním tempem přesunuli do nedalekého St. Leger du Ventoux. Po cestě jsme stihli koupačku v potoce a k pobavení také přišla hláška "Davaj ma dole, iďěm ti najebať" z historky, kterou mi kdysi vyprávěl Vojta V. o "neznámém" zkušeném lezci, který sice leze velmi dobře, v jištění však poněkud pokulhává a tohle na něj bylo zařváno po opětovném nepodání lana. Jo a taky bych ještě zdůraznil, že tvrzení, že červená čočka nenadýmá je prachsprostá lež !! Každý ať si to přebere jak chce, ale já myslím, že hnědí vědí.

Ať hodí kamenem, kdo je bez viny...
Další čistá duše...
...a pak se to rozjelo :) (máš-li v ruce myš, pojď kurzorem blíž.)
Myslím, že už byl zase nejvyšší čas někam přejet. Padlo to na St. Leger du Ventoux.
 Ale zpátky k výletu ... Ležér nás o(c)hromil svou krásou okolní přírody, svými výhledy, podzimními barvami, krásným spacím místem a samozřejmě v neposlední řadě skálami, které se táhnou v dál až odtáhnou v dál. Kubajs s Hájbólem si dali restday-nerestday dvě cesty, neb předpověd hlásila značné zhoršení počasí na další den. Kdo mohl vědět, že nic takového se nestane. My s Pepínem jsme si prošli většinu sektorů a vybírali cesty na další dny s ohledem na déšť. Večer jsme pak svá nafouklá bříška dojeli splasknout do Carrefouru.

Kdo by se nad tou Ležérní krásou alespoň nepousmál.
Kluci podlehli tlaku předpovědních rosniček a zpronevěřili se restdayi.
Jištění dle metodiky, to je naše deviza, cestování po Evropě v Schengenu je bez víza.
Obraťme list.
Mont Ventoux v celé své kráse zapadajícího slunce.
Bububu...kudlanka ty strašilko.

Udělal se mi opar.
Cesty v Ležéru byly vesměs parádní, nicméně jsme čekali trochu kvalitnější matroš, neb lehká sušenková drobivost byla občas na škodu a kazila dojem. Déšť se nakonec konal až v noci, což nám bylo jedno, neb pod střechu dodávky, ani stanu se žádná kapka nedostane. V dodávce jsem spal já s Drakubáčem a ve stanu Hájból s Pepínem. Tohle rozřazení vzniklo na základě stupnice chrápavosti, kdy v dodávce spali lidé kultivovaní, vzdělaní a tiší a ve stanu nevzdělaná chrápající ho-va-da, některá dokonce z matfyzu....tfuj!!

Skály se našim přelezům bránily seč mohly. Ke konci se vzedmula vlna odporu.
Pavel v cestě Mamba les couilles (7b).
Pavel ve vzdušném 7a+.
Strop v cestě La Tounga.

La Tounga.
Cestovní okruh se uzavřel "severní" cestou přes Genevu atd. s jedním přespáním ve Švajcu na odpočívadle, kde jsme využili i Mc Donald přístrešků. A poté jsme se již všichni rozutekli ke svým minulým, současným a budoucím rodinám. A ty, ty čiperko teď udělej totéž a rozuteč se už. Orevuár jaguár.

Post Scriptum: Jak emočně silný to byl zájezd a že stále ještě žije v našich srdcích svědčí i to, že v pondělí ráno jsem na recepci budovy, kde pracuju, pozdravil k udivení ostatních "Bonjour" a během dne jsem si v kanclu málem uprdnul (zdůrazňuji mááálem!!), neb nálada na tripu byla pochopitelně příjemně uvolněná, což se přeneslo do našich následných životů. ...hoj...




Next article / Další článek:

Similar articles /Podobné články:
Okomentovat